Záhon štěstí

8.12.2017 14:17 / Pavel Wojnar

Na Mendelce se snažíme vést děti k tomu, aby udržovaly své okolí hezké a uklizené (co je a co není uklizené, vnímají samozřejmě děti úplně jinak než dospělí). Je pro nás důležité učit se a pracovat v příjemném prostředí. Jedna věc je naučit se vážit si toho, co už máme a druhá věc je to ještě zlepšovat. Na škole je mnoho tvořivých žáků i učitelů a tak se stále můžeme těšit z něčeho nového. Třídy a chodby vypadají jako malé galerie, ve kterých má každou chvíli vernisáž nová výstava. Tentokrát jsme se rozhodli, že rozšíříme své působení mimo nástěnky a vydáme se ven.  Začal vznikat Záhon štěstí. 

Díky jednomu tatínkovi, který pracuje jako zahradní architekt, jsme dostali možnost objednat levně jarní cibuloviny jako narcisy, krokusy, tulipány nebo ladoňky. Cibulky uhradilo SRPŠ. Po poradě s kolegy zahrádkáři a panem školníkem jsme vybrali místo mezi dvěma pavilony kolem velkého dubu. Nejdříve bylo třeba prostor pohrabat a posekat. Poté několik ochotných kluků ze 7., 8. a 9. třídy pomohlo vyrýt „hnízdečka“ pro naše cibulky. Jejich práci dokončily děti z kroužku Lesánek (1., 2. a 3. třída). Velcí kluci a zejména malé děti nás překvapily svou obratností. Jenže se začalo ochlazovat, po ránu byly mrazíky a vypadalo to na sníh. Tehdy se opět ukázalo, jak naši učitelé dokážou jednat pružně. Zorganizovali své třídy, ty se během dvou dnů prostřídaly a děti zasadily 500 cibulek. Zapojilo se zkrátka mnoho rukou a tak se teď budeme těšit, co z našeho úsilí na jaře vzejde.

Na závěr vám ještě prozradíme, že to nebyly cibulky obyčejné, ale kouzelné. Každý si při sázení něco hezkého přál. A protože je hezké dostávat, ale ještě hezčí je dávat, posílali jsme většinou přání těm, které máme rádi. Jak že se to dělá? Každý potichounku ve svém srdci prostě při sázení cibulky pomyslel na maminku, tatínka, pejska… Menším dětem se dokonce ukázal skřítek Zahradníček se svojí kamarádkou Vílou:-). Naučili je písničku, kterou jsme cibulkám zazpívali jako ukolébavku a uložili je na zimu pod peřinku z hlíny a sněhu. Kolem velkého dubu zkrátka bylo příjemně, srdečně, vesele a někdy i trošku smutně, to když někdo vyprávěl příběh o nesplněném přání. Ne všechna přání se splní, ale ať se děje cokoliv, vždy lze dodat kapičku naděje. A častá kapka kámen hloubí. Nyní jsme zasadili několik malých cibulek a kdoví, třeba z nich za pár let bude velký záhon.

Barbora Knápková a Kateřina Pavlorková