Psaní v přírodě

21.7.2011 23:41

Už zase válčím ve školičce. Ta přírodní mě (i děti) bavila mnohem více. S osmi redaktory našeho školního časopisu Mendelíček jsme čtyři podzimní dny pobývali v útulné beskydské Komorní Lhotce. Nejmladší účastnicí byla čtvrťačka Karolína, nejzkušenější naopak osmanda Terka.

Hodně jsme psali a povídali si o tom... Například v bývalém maličkém kamenolomu. Devět popisů stejného místa, a přitom tolik odlišných. Někdo přemýšlel o místních ještěrkách či hadech, jiný si všiml nápisů na skalách a zapomenuté pneumatiky, nebo dumal o tom, jak tam na hoře mohou růst ty křivé stromy... Další pisatel viděl horolezecké skoby a skalní otvory, ve kterých už jistě nocovali nějací lidé, jiný poslouchal zvuky z dálky do lomu doléhající. A v mém příspěvku mi záhadně mrznul na kusu skály zadek, i když všude kolem se pohodlně rozvalovalo sluníčko... Přesně jako v životě, i stejné věci nemusejí být nakonec zas tak úplně stejné...

Na vršku Goduly nás u tamního hotýlku Ondráš skoro sežraly místní kozičky! S radostí pojídaly nejen doma maminkami pečlivě připravené řízečky či rohlíky se salámy, ale nadšeně panáčkovaly a škemraly i o naše slané lupínky nebo slaďoučké gumové medvídky. Jen o psaní nechtěly vůbec slyšet! Stačilo vyndat sešity a kozenky rychle prchaly... Při čtení na koleně psaných zábavných životopisů nás nejvíce pobavily větičky ze života Terezky. Tak třeba: „... Od chvíle, kdy jsem uměla mluvit, stala se mojí nejpoužívanější větou Vyškrábu ti oči z důlku! Směřovala samozřejmě k mojí sestře. A když jsem pak jako maličká zaslechla, že vlas vytržený s kořínkem už nevyroste, stala se mojí druhou nejpoužívanější větou: Vytrhám ti vlasy i s kořínkami! Ale i v té době jsem měla ségru ráda...“  Za nejveselejší životopis přidělili Terce ostatní velký pytel brambůrek a jako o závod začali chroupat. To kvůli strachu, že se zase odněkud přiřítí hladové kozy. Ale po těch jako by se slehla zem. To asi proto, že jsme se vítězce pokusili i zazpívat...:-). A při následném odreagovacím volejbálku šlo především o trošku pohybu se snahou nepolámat si prstíky:-)

A co jsme v pohodové Komorní Lhotce napsali ještě zajímavého? S tužkou v ruce jsme se například vydali proti proudu říčky Rásztoky až dozadu za obec a přemýšleli o záhadné rozestavěné obří budově v lese. Většina pisatelů se shodla, že jde v místní malebné krajince o rezavým plotem obehnanou a tajemně zarostlou zrůdu... Mýma očima šlo o jasnou perníkovou chalupu s několika pospávajícími Jaguškami. Protože byly asi zrovna po únavné žranici zbloudilých turistů, nechaly nás laskavě ve zdraví projít...:-) Zato v místním pohádkovém potůčku jsme bez obav a s radostí smočili dokonce i své unavené nožky.

Vylosované dvojice dětí (vybavené redaktorskými průkazy) také prováděly krátké rozhovory a ankety o životě v obci. A to i s úplně náhodnými kolemjdoucími. Samozřejmostí při tom bylo využívání digitálního diktafonu i digitálního foťáčku... A když nám nepřálo počasí a nebíčko trošku plakalo, seděli jsme v útulné dřevěné autobusové zastávce a psali o pocitech z místní malé školičky nacházející se přímo naproti ní. A potom jsme se samozřejmě vydali za reportáží dovnitř (vlastně jen samy děti, já školy zas tak moc nemusím:-) A co se při její prohlídce a rozhovoru s paní ředitelkou dozvěděly? Kromě nejrůznějších detailů o historii, vybavenosti a fungování vesnické školičky se čtyřicítkou dětí třeba i to, že nemají soudit okolní svět jen podle jeho zevnějšku.

A každý večer jsme se nad notebookem ohlíželi za prožitým dnem. Hodně jsme se smáli nad fotkami, které jsme ten den v terénu nafotili a vždy se i poctivě připravovali na další novinářský den. Vždyť taková týmová příprava velkého rozhovoru s vedoucí hotelu Godula, kde jsme byli ubytováni, či se starostou obce by byla i pro skupinku dospělých novinářů pěkná fuška.

A spát jsme chodili docela pozdě. A víte jak zaručeně uspat bandu malých neúnavných novinářů? Utahat je chozením a prací?? Tss, nemožné. Ale stačí jim půjčit na pokojík notebook, nechat je trošku se pohádat, které DVD se bude pouštět (každý totiž už něco z nabízených filmů zaručeně viděl). A potom nechat hezky v teplíčku všechny pohodlně polehat a zhasnout a ... A o půlnoci už všichni zaručeně chrněli... Hm, ale kdo ví, třeba jsem spal jen já:-)

Během našeho pobytu v kouzelném koutu Beskyd jsme samozřejmě i sportovali. S sebou jsme všude tahali gumový kroužek na ringo. Večer jsme v hotýlku ječeli u stolního fotbálku (no, já jsem to zas tak neprožíval, spíše jsem plnil roli sponzora:-). V místní stařičké kuželkárně jsme sráželi kuželky (v dnešní bowlingové době docela rarita, co?) a pak trochu i běhali! Fakt! Poražený tým čekala 3 kola kolem hotelu... Měl jsem to vymyšleno hezky: Aby jeden tým nebyl ve výhodě, koulel jsem pátého hráče na obou drahách současně... Jenže přemýšliví lumpíci to prokoukli a po gratulacích k vítězství s červeným týmem mě vyzvali k obíhání s modrými... Uf!:-)

A zašli jsme také na skvělý čajík do místních bylinných lázniček i do finské sauny (děti se potily a já měl konečně hoďku jen pro sebe a mrknul dokonce do novin:-). A závistivě jsme okukovali moderní domečky, na které musíme ještě hodně šetřit... A taky jsme nakoukli do života mladého manželského páru na místní farmičce. Kromě sympatických majitelů jsme si tam povídali i s kočkami, psy, králíky... a také s dvaceti čtyřmi krásnými koníky. Na nejhodnějším z nich se ti méně bojácní z nás dokonce i povozili.

Před návratem domů jsme ještě nahlédli do dobře vybaveného informačního centra obce. Získali jsme tam nejen řadu odpovědí a chytrých materiálů, ale hlavně jsme si tam v klidu mohli vše porovnat s našimi skutečnými prožitky. A v samém závěru našeho výjezdu jsme se setkali i s všude v obci tolik chváleným starostou.

I když jsem pro náš pobyt nepoužil zdaleka všechny mé nápady (na šmýrák na mém stole jsem si je trpělivě značil mnoho týdnů), ukázal jsem dětem většinu míst, která mám v Komorní Lhotce rád. (Rád tam zajíždím na kole a v minulém století jsem tam pobýval i na táboře.) A učili jsme se. Učili jsme se mnohem intenzivněji než ve škole! A to nejen psát. Taky počítat (... hodina na koni stojí 250 Kč, kolik zaplatí každý ze tří zájemců?..., i když jsem to nakonec platil sám, aby si sjeli všichni...:-) Ale šlo i o obyčejné (?) pitomosti jako zdravit, děkovat, slušně žádat... A hlavně umět spolu mluvit a poslouchat se. A spolupracovat ve dvojicích i větších týmech, dívat se kolem sebe... A hlavně myslet!

Takže: Malí vyvolení redaktoři z Mendelky prožili skutečně reálné - život obohacující - školní dny mezi velkými komornělhotskými bratry (kam se hrabou televizní hrátky na skutečnou realitu!) a už se všichni těší, že tam zase někdy přijedou. A já taky.

Pavel Wojnar:)