Mendelíček na rautu u ministra školství

22.8.2011 22:14 / Pavel Wojnar

Redaktory Mendelíčka pozval ministr školství do Prahy. Jak setkání popsala Katka Červená v Mendelíčku č. 3 v roce 1998?

Setkání s ministrem

V Praze je blaze, ale draze. Tuto dávnou skutečnost jsem si zase ověřila poslední dubnový čtvrtek společně s panem učitelem Wojnarem a redaktory našeho školního časopisu Michalem Trinerem a Zuzkou Miškovičovou (oba z VIII. B). Nejeli jsme ale takovou dálku kvůli cenám, ale přijali jsme pozvání ministra školství pana Jana Sokola na besedu s ním.

Po téměř šest hodin dlouhé cestě vlakem jsme konečně dorazili na pražské hlavní nádraží, odkud jsme se vycházkovým tempem vydali přes Václavák, Staroměstské náměstí a Karlův most až na Malou Stranu k ministerstvu školství. Když se dostavili všichni zástupci osmi pozvaných redakcí časopisů ze základních i středních škol, přivítala nás nejprve mluvčí pana ministra a požádala o chvilku strpení, protože pan ministr právě končil tiskovou konferenci.

V kratičkém děkovném úvodním slovu nám pan ministr řekl, že nás pozval hlavně proto, že jsou mu sympatičtí lidé, kteří dělají něco, co nemusí, a ještě k tomu rádi. V následujících chvílích jsme měli možnost prohlédnout si ministrovu pracovnu a nahlédnout tak do míst, kde probíhají všechny důležité diskuze o současnosti i budoucnosti našeho školství. Nechybělo také občerstvení (jednohubky s jahodami, pistáciovou pomazánkou, nejrůznější cukroví atd.), kterému nešlo odolat. Přišla samozřejmě i chvíle individuálních rozhovorů zúčastněných redakcí přímo s panem ministrem. Pan ministr Sokol odpovídal trpělivě na nejrůznější otázky ve Velkém zrcadlovém sále ministerstva školství asi hodinu.

Na téma maturit jsme se například dozvěděli, že sice máme v současné době nejvíce maturantů na světě (76%), ale hodnota maturit je pochybná. „To co máme dnes, je paskvil, a ne maturita, maturitní vysvědčení neznamená nic a s tím se musí rázně skoncovat,“ prohlásil pan ministr. Než se stal Jan Sokol ministrem, přednášel filozofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Normálně zkoušívá až 400 studentů, v této době však vede jen jednu přednášku a zkoušet za něj musí jeho kolegové. Na dotaz, zda počítá, že i po volbách zůstane ve svém ministerském křesle, jsme se dozvěděli, že zčásti ano... Ve svém volném čase, který dnes vzhledem k náročnému ministerskému postu žádný nemá, nesportuje, ale velmi rád se věnuje svým sedmi vnoučatům (3 kluci, 4 holky). Pan ministr má dva syny, kteří se vyučili řemeslu a dceru. Ta vystudovala matematiku, kterou dobře uplatnila v Paříži, kam se provdala. Dozvěděli jsme se rovněž, že řídit české školství dá skutečně velkou práci a je to něco naprosto jiného, než řídit „jen“ 400 zaměstnanců samotného ministerstva.

Pan učitel Wojnar využil navíc příležitosti a povídal si  s panem ministrem například o prestiži učitelského povolání, výši platů, o zavedení „plovoucích úvazků“ od následujícího školního roku, o možnostech médií (zvlášť televize) ukázat současné školství i z jiných stran než z těch špatných. Řeč samozřejmě přišla i na aktivity naší školy v oblasti školních časopisů (putovní výstavy časopisů, pracovní setkání redakčních rad, vydání publikací o časopisech). Přestože byl pan ministr našimi aktivitami nadšen a děkoval za ně, s finanční pomocí ministerstva počítat nemáme. Do budoucna je reálnější, tak jako v minulosti, obracet se raději na různé nadace.

Na závěr setkání naší redakce s panem ministrem jsme mu předali poslední číslo našeho školního časopisu Mendelíček, almanach „30 let školy“, čerstvě vydanou publikaci „Jak se dělá školní časopis aneb Školní časopisy pod lupou“ a tričko s logem našeho časopisu, ve kterém se s námi pan ministr velmi ochotně vyfotil.

Nakonec by nebylo od věci napsat, že si pana ministra Sokola různí lidé, se kterými jsme měli na ministerstvu možnost mluvit, moc pochvalují. Údajně jde o jasně nejlepšího ministra školství za mnoho posledních let. Osobně na mě pan ministr působil velmi dobrým dojmem, prostě odborník, který své práci rozumí a je ochoten naslouchat i názorům druhých.

I přesto, že jsme do Prahy jeli hodně dlouho a v blízkosti pana ministra jsme strávili jen něco málo přes hodinu, určitě bych si tuto cestu zakončenou pohodovým setkáním s ministrem ještě někdy ráda zopakovala.

Káča Červená, 8.A